Jak jsem zachránil život a málem jsem z toho měl průšvih

     Bylo to jednu středu odpoledne, kdy jsem se s kamarády projížděl na minibajku. Tedy přesněji řečeno, oni jezdili na kolech a já na minibajku. Samozřejmě jsme jezdili na hřišti. Kluci si tam postavili terénní dráhu. Část jsem si jí taky projel, ale s minibajkem jsem na houpačku radši nejel, protože přece jenom minibajl je trochu těžší než kolo.
      Odvážnější kluci vyjížděli i na U rampu, která tu byla pro skateboardy. Jednomu se to nevyplatilo, spadl a dost si namlátil. Ležel v bezvědomí. Vím, že s minibajkem do silničního provozu nesmím, protože mi ještě nebylo patnáct a nemám proto ani řidičák, jenže tady šlo o život a nejbližší telefonní budka byla odsud dobré dva kilometry. Tak jsem zákaz porušil a jel jsem. Sjel jsem po poměrně úzké silnici směrem k obci. Opatrně jsem přejel přes hlavní, kde je dost velký přejezd. Sice jsem spěchal k telefonu, ale bylo mi jasné, že musím všem na hlavní dát přednost a ne tam bezhlavě vlítnout. Však se říká, spěchej pomalu. Konečně jsem byl za hlavní silnicí a jel jsem dál po té úzké silnici až na další hlavní, která už byla v obci. Na tu jsem odbočil, což bylo jednodušší. Pak jsem jel asi kilometr po téhle hlavní silnici a nezbývalo, než se pořádně rozhlédnout a přejet na druhou stranu k telefonní budce.
      Vytočil jsem 155 a hlásil jsem, co se stalo. Ptali se mě, odkud volám a tak jsem jim řekl, že z budky. Taky jsem jim řekl, že na sanitku počkám u té odbočky, protože by to těžko hledali. Mě poznají podle minibajku a podle toho, že mi bylo tenkrát třináct let.
      Pomalu jsem jel zpátky k odbočce, abych tam čekal na sanitku. Kolem ale jeli policajti a samozřejmě mě zastavili. Řekl jsem jim, co se stalo. Moc nevěřili. Řekli mi, že i kdyby to tak bylo, že jsem neměl jet zpátky.
      Policisté se mě ptali na jméno a kde bydlím. Vypadalo to na pořádný průšvih. Mezitím se na silnici objevila sanitka. Zamával jsem jim, že jsem tady. Přejeli křižovatku, protože mě zastavili policisté a nestačil jsme k ní dojet. Chystal jsem se jim říct, že to budou muset hledat sami, protože je tam nebudu smět dovést, ale policajt mi řekl, ať jedu a ukážu jim cestu. Sanitka se otočila a jela za mnou. Dojel jsem k odbočce a tam jsem dával přednost v jízdě. Řidič sanitky viděl, kam chci odbočovat, tak tam s houkačkou najel. Zůstal na chvíli stát v silnici a tak jsem vedle něho projel a vedl jsem ho dál. Jeli jsme po té úzké silnici. Sanitka vypnula houkačku a jela jenom s majáčkem. Dojeli jsme ke křižovatce. Saniťák znovu zapnul houkačku. Já ale do křižovatky nevjel a předpisově jsem zastavil na "stopce". Je to dost záludná křižovatka, kde není pořádně vidět. Jednou mě tu málem srazilo auto, když jsem tu jel na kole. Silnice je tu do zatáčky a hodně klopená, takže než jsem se na kole zařadil na svoji stranu, už bylo tenkrát auto u mě a lehce do mě ťuklo. Samozřejmě jsem tenkrát skončil na zemi.
      Sanitka mě předjela a zůstala chvíli stát v křižovatce. To mi umožnilo vjet bezpečně do křižovatky a odbočit znovu na druhou vedlejší silnici. Sanitka jela za mnou a za chvíli jsme byli na místě. Až tady jsem zjistil, že za námi jeli i policajti. "Tak mě přece jen nechali jen tak odjet", pomyslel jsme si. Policajt mi ale nic nevytýkal a k mému překvapení mě pochválil. Řekl mi, že to, že jsem jel pro sanitku, bylo v pořádku. Byla to mimořádná situace. Zachránil jsme tím tomu klukovi život, což potvrdil i lékař. Přivolali nakonec vrtulník, protože ten kluk měl zlomeninu spodiny lebeční.
      Policajt mi řekl, že se mu líbilo, jak jsem jel. Pochválil mě, že jsem nevjel do té křižovatky a počkal, až tam vjede sanitka. Řidič sanitky pak říkal, že měl trochu strach, abych tam nevjel, když zapnul houkačku. Samozřejmě nakonec mě policajt připomněl, že za normálních okolností s minibajkem po silnici jezdit nesmím, dokud mi nebude patnáct a nebudu mít řidičák.
     Vyprávěl jsem mu, jak jsem jel tenkrát tou křižovatkou na kole a jak mě srazilo auto. Byl jsem tam moc pomalý, na minibajku bych to zvládl, protože ten má větší "odpich". Dal mi za pravdu. Řekl mi, že pro mě by to určitě bylo lepší, jenže tohle mi bohužel nemůže dovolit.
      Nakonec se asi za tři dny tenhle policajt projel se mnou a ještě s mými dvěma kamarády místy, kudy nejčastěji jezdíme. Jezdíme tam na kolech. Tentokrát jsme mohli jet pod jeho dohledem na minibajcích. Jeli s námi ještě dva starší kluci, kterým už do patnácti moc nechybělo. Nás tři si vzal stranou a řekl nám, že jezdíme dobře. Pochválil nás, že jsme si vybrali i pro nás vhodné silnice, tedy že nejezdíme po hlavních silnicích. Nic nám sice nepovolil, ale naznačil, že když nás nikdo neuvidí, že nás tři na téhle vedlejších silnicích nikdo pronásledovat nebude. Prostě jsme pochopili, že nás tři budou tolerovat. Ale běda, kdyby jsme jeli někde po hlavní.
      Je to celkem fajn, protože na minibajku je to rychlejší. I když my té rychlosti nezneužíváme a jezdíme rozumně. Rychlost je hlavně výhodou v křižovatkách, kde potřebuji být brzo na své straně, abych nepřekážel autům.
      Jeden z menších kluků nám záviděl a tak na nás žaloval, že jezdíme v silničním provozu. Policista nám to vytknul, ale tentokrát se už neptal na jména. Pak si všiml, že ten kluk nemá na kole odrazky. Kluk tedy musel domů kolo vést. My minibajky taky kousek vedli. Kluk si ale za rohem sedl na kolo a jel. Policajt na to čekal. Nachytal ho a kluk měl průšvih. Jeho táta zaplatil pokutu. Nás si policajt už nevšiml a tak jsme po chvíli jeli dál.
      Kluk ještě žaloval dvakrát. Vždycky z toho měl průšvih, protože policajt mu na kole vždycky něco našel. Až konečně ten kluk pochopil, že toho má nechat. Došlo mu, že když nebude žalovat, nebude policajt hledat na jeho kole závady.
      Tak to nakonec všechno dobře dopadlo. Moc si vážíme důvěry, kterou jsme dostali a proto se snažíme jezdit co nejbezpečněji. Když se chceme vyřádit, tak to děláme na uzavřeném hřišti. Na silnici jsme pak co nejukázněnější.

Zpět na Moje povídky