Tajný výlet

     V naší partě nás bylo šest. Já a Honza jsem v té době chodili do 4. třídy. Jsme velcí kamrádi a sedíme spolu v jedné lavici. Z naší třídy s náma byl ještě Mirek, který je ale o rok mladší, protože já i Honza jsme šli o rok později do školy. Mirkovi je teda 10 let. Pak k nám patří ještě Kuba, který chodil do 3. třídy a jeho brácha Michal, který z nás je nejstarší a bylo mu už 12 let. Jardovi bylo 11 let, chodí do béčka, ale na náš výlet nejel.
     Dohodli jsme se, že si uděláme sami výlet bez rodičů na celý víkennd. Nejdřív to byla jako fantazie, když jsme si jen tak povídali, jak by to bylo pěkné, být celý víkend bez rodičů a moc si dělat úplně co chceme. Pak jsme se shodli na tom, že nás ale rodiče nepustí. Jenže já se s tím nechtěl smířit, že by to byl jenom sen. Začal jsem vymýšlet, jak to udělat. Rodiče nás samozřejmě nepustí, takže se jim musí říct něco jiného. Šli jsme se přihlásit do jednoho oddílu. Jak jsem čekal, nebavilo nás to tam, Ale to nevadilo. Měli jsme průkazy, které jsme si schovali. Do oddílu jsme přestali chodit. Když chtěl vedoucí průkaz vrátit, tak jsem mu řekl, že jsem ho ztratil. Doma jsem samozřejmě neřekl, že do oddílu už nechodím.
      Domluvil jsem se s jedním starším kamarádem, kterému už bylo 18 let, aby nám pomohl. Stačilo nám jenom, aby nám potvrdil, že je vedoucí našeho oddílu a že náš oddíl jede na výlet na celý víkend. Šlo o nás pět, protože Jarda nemohl. Hraje fotbal a má každý víkend zápas.
     Ten kluk - Viktor se jmenuje, se cukal. Slíbil jsem mu za to stokorunu. Řekl, že to je málo. Když je nás pět, tak chtěl pět set. Řekl jsem, že to je moc. Nakonec jsme se domluvili na dvě stě padesáti. To celkem šlo. S Honzovýma rodičema se musel osobně sejít, chtěli ho vidět. Můj táta se pak spokojil s tím, že ho Honzův táta viděl. U Kuby a Michala stačil telefonát a u Mirka ani nic neprověřovali.
     Tak jsme konečně vyrazili. Vše bylo povoleno, tak jsem balil. Moc jsem toho nebral. Do batohu jsem vzal stan a spacák. Ve stanu se mnou bude spát Honza. Protože máme topiko, tak já vzal jeden díl a Honza druhý. Pak jsem přibalil karimatku a nějaké to jídlo. Ještě svetr a jednu bundu. Potom samozřejmě nůž, baterku, ešus, lžíci, láhev a sirky. Nakonec jsem si ještě vzpomněl na sekyrku. Honza vzal pro jistotu suchý líh. Navíc si vzal ještě tepláky.
     Sešli jsme se na zastávce autobusu. Mirek, Kuba a Michal měli společně větší stan. Michal vzal naštěstí i mapu. Dojeli jsme na nádraží a vlakem jsme jeli do Hostivic. Tady jsme si něco ještě koupili v obchodě a vyrazili jsme do lesa. Značené cesty tu nebyly, ale to nám nevadilo. Našli jsme si místo, kde se nám celkem líbilo. Bylo to asi osm kilometrů od nádraží. Tekl tu potok, byla tu i studánka. Kousek od cesty byl pěkný palouček. Hned pod ním bylo takové skalnaté místečko. Rozhodli jsme se, že se tu utáboříme.
     Postavili jsme stany. Šlo to celkem dobře. Kluci měli taky tropiko, takže jsme to měli za chvíli hotové. Šli jsme na dříví. Přinesli jsme ho celkem dost. Dali jsme ho na to skalnaté místo. Tady si uděláme oheň. Nemůže tu nic chytnout, když je to na skále. Ta skála byla navíc trochu zapuštěná do země, něco jako malý lom. Takže když nebudeme dělat oheň moc velký, nebude ho ani vidět.
     Vybalíno jsme měli a nevěděli jsme, co dělat teď. Chvíli jsme si hráli na schovávanou, ale moc dlouho nás to nebavilo. Pak jsme si zapálili cigarety. Ty jsme si koupili u nádraží. Ještě jsme si každý koupili dvě piva. Ty si dáme před spaním v pátek a v sobotu. Teď jsme je dali do potoka. Chvíli jsme hráli karty. Michal si pak našel nějaký kořen a něco si z něj vyřezával. Kuba si zase z kůry vyřezával lodičku. Na to jsem se taky chystal. Oběvil se tu ale lesník.
     Zeptal se nás, co tu děláme. Řekl jsem, že tu budeme tábořit. Schoval jsem cigaretu, aby ji neviděl, ale stejně ji viděl. Kluci už měli dokouřeno.
     "Mám zhruba stejně starýho kluka jako jsi ty, ale vidět ho jak kouří, tak ode mě dostane opár na zadek", řekl mi.
    "Já bych taky od táty dostal, kdyby mě viděl", řekl jsem a trochu jsem se ušklíbl.
    "Tak to bych ho možná mohl zastoupit", řekl.
    "To radši ne", protestoval jsem rychle, protože na zadek jsem teď právě dostat nechtěl.
    "Kde máte vedoucícho?"
    "My jsme tu sami", řekl Michal.
     To neměl říkat. Lesník se tomu začal divit a začal mít podezření, jestli jsme neutekli z domova.
     "Jsme tu jenom na víkend. Rodiče vědí, že tu jsme, ale nevědí, že tu jsme sami", přiznal jsem.
     Tvářil se pořád nedůvěřivě. Michal to pěkně zkazil. Teď mi nezbylo, než říct celou pravdu. Tak jsem mu řekl, že rodiče si myslí, že jsme na výletu s oddílem. Jenže mi chceme být víkend úplně sami.
     Tvářil se teď chápavěji. Teď už myslím věřil.
     "A víte, že se v lese nesmí tábořit?, zeptal se.
     "Nevíme", řekl jsem po pravdě.
     "Ale proč?", ptal jsem se
     "Protože příroda tím trpí, když by si každý postavil stan, kde ho napadne."
     "My tady ale nic neuděláme. Uklidíme po sobě", sliboval jsem.
     "A co budete jíst?"
     "Uvaříme si."
     "A podpálíte les, co?"
     "Ne", ujišťoval jsem.
     "V lese se nesmí rozdělávat oheň".
     "Ani malinký", smlouval jsem.
     "Kde bys ho tu chtěl dělat?", zeptal se.
     Ukázal jsem mu to místo. Myslím, že se mu celkem líbilo.
     "Ty jsi už takhle někdy tábořil v lese?", zeptal se.
     "Párkrát s tátou."
     "To místo jsi vybral rozumně. Jenže já vám to stejně nemůžu dovolit", řekl.
     "My tu fakt nic neuděláme. Prosím. ...Kdyby jsme se vrátili domů, tak by jsme měli průšvih. Přišlo by se na to, že jsme s tím výletem lhali."
     "No to je ale váš problém", řekl.
     "My budeme hodní", sliboval jsem.
     "Fakt", přidali se i Honza a Michal.
     "My nic nepodpálíme", sliboval Mirek.
     "A nebudete skákat přes oheň?"
     "Ne", slibil jsem.
     "Ani hrát s nožema roztahovanou nebo bodat do stromů."
     "Určitě ne!"
     "A zalijete oheň, než půjdete spát?"
     "Určitě. Pořád u něj někdo bude a budeme ho hlídat", sliboval jsem.
     "No dobrá, jste tu dobře schovaní, takže jsem si vás nevšiml a neviděl jsem vás. Dovolit vám to fakt nemůžu, kór když jste sami."
     "Jasně", řekl jsem. "Děkujeme."
     "Naštěstí je dost vlhko, takže to jde a pokud nebudete zrovna blbnout, tak by nic chytnout nemuselo. Ale slíbíte mi, že nebudete blbnout s noži, s ohněm, ani se smůlou. Ani nebudete švihat ve vzduchu hořícími větvičkami."
     To jsme slíbili. Lesník nám řekl, že kdyby jsme to purušili, tak by jsme z toho měli velký průšvih.
     "Kouření spraví výprask, ale tohle ne!"
     "Jasně. Za tohle by byla asi polepšovna, co?", řekl jsem.
     "Pokud by bylo ještě koho do ní zavřít", řekl.
     Zatvářili jsme se nechápavě.
     "No kdyby jste podpálili les", řekl.
     "Tak by jsme uhořeli", řekl Michal.
     Znova jsme slíbili, že budeme rozumní a lesník odešel.
     Šli jsme si uvařit večeři. Udělali jsme si hovězí ve valstní šťávě z konzervy a k tomu chleba. Mirek řekl, že je škoda, že nesmíme hrát roztahovanou. Já řekl, že to oželíme. Hlavně, že nás odsud nevyhnal. A nezakázal nám kouřit. Hned jsem si po večeři zapálil a otevřel jsem si pivo. Kluci si ho otevřeli taky. U ohýnku jsme seděli asi dvě hodiny. Hráli jsme slovní kopanou a pak jsme si tak chvíli povídali. Probírali jsme dosavadní průšvihy . Nejvíc jich má asi Mirek. Mě naštěstí skoro všechno prochází.
     Oheň jsme nechali pomalu dohořet. Pak jsem navrhl, aby jsme si udělali stezku odvahy. Dohodli jsme se, že jo, ale až zítra. Přes den si ji připravíme. Zalili jsme oheň a šli jsme spát. Honza si na noc vzal tepláky, já se neměl do čeho převléct. Tak jsem spal v džínách. Pro jeden víkend se to nezblázní.
     Ráno jsme se probudili celkem brzy. Udělali jsme ohýnek a vařili jsme snídani. Před tím jsme se trochu umyli v potoce. Po snídani jsme si šli obhlédnout okolí a vybrali jsme si cestu na noční stezku odvahy. Potom Honza navrhl, že by jsme mohli u cesty vysbírat plechovky a papírky, když na nás byl ten hajný hodný a nevyhnal nás. Byli jsme pro a tak jsme to udělali. Narovnali jsme to na hromadu u cesty. Pak jsme šli dělat oběd. Upekli jsme si kuřata. Na těch jsme si pak pochutnali.
     Vytáhli jsme si ven karimatky a tak jsem si pochutnával v leže na karimatce. Pak jsme se chvíli rozvalovali a hráli karty. Napadlo mě, že by jsme mohli soutěžit v házení šiškou do stromu. Vyhrál to Michal, já byl druhý. Potom jsme se vystřídali u stanů a šli se projít po okolí. Nejdříve já s Honzou a potom kluci. Potkali jsme toho lesníka. Všiml si, že jsem vysbírali papírky a plechovky a pochválil nás. Řekl, že je škoda, že nemáme nějakého vedoucího. Pak by jsme tu mohli být legálně.
      Chvíli jsme zase hráli karty. Pak jsme si povídali. Vyprávěli jsme vtipy a dávali si i nějaké hádanky. Přinesli jsme ještě další dříví. Pak jsme dělali večeři. Chvíli jsme hráli Šlapanou a pak jsem seděli u ohýnku a opekli si vuřty. K nim jsme popili pivo. K ohni jsme si přinesli i karimatky a lehli jsme si, aby nám bylo pohodlněji. Mirek s Kubou začali trochu usínat. Tak jsme se postupně vydali na stezku odvahy. Já šel první a dal jsem na určené místo důkazní lístečky. Potom šel Honza pro svůj důkazní lísteček. Přiznal, že se dost bál. Mirek přinesl důkazní lísteček velmi brzo. Celou cestu běžel a taky se bál. Kuba se dlouho nevracel a nakonec přišel bez důkazního lístečku. Nemohl ho najít. Tak šel Michal. Vrátil se s klidem s důkazním lístečkem. Kuba už podruhé jít nechtěl, tak jsem šel já a přinesl jsem svůj i Kubův.
     Bylo po půlnoci, tak jsme zalili oheň a šli jsme spát. Ráno jsme ještě hráli karty a strefovali se šiškami do stromu. Tentokrát jsem byl nejlepší já. Uvařili jsme oběd, opekli jsme si Lanšmíd a k němu brambory. Pak jsme začali skládat stany a balit. Uklidili jsme po sobě. Zbylé dříví jsme rozprostřeli do lesa a šli jsme na vlak.
      Doma nic nepoznali a vše bylo vpořádku. Prožili jsme moc hezký víkend. V té době jsme nevěděli, že za půl roku na to si založíme klub a takovéto výlety pro nás budou samozřejmostí. A že budou lepší, protože se na nich nebudeme nudit, ale budeme na nich hrát zajímavé hry. Netušili jsem, že se lehce obejdeme bez piva a bez kouření a že budeme mít dospělé patrony, kteří nám vůbec vadit nebudou. Nic nám nevnucují, ale když potřebujeme, tak poradí. O našem klubu napíšu někdy později.

Zpět na stránku povídek a reportáží