Jak jsme se nudili
Když jsem byl v 1. třídě, tak jsem se
skamarádil s Pavlem, který měl bráchu Petra. Petr chodil do
3. třídy a vzal nás do party, s kterou chodil. Tu vedl
šesťák Viktor. Moc se na nás dva netvářil. Druhák Lukáš
řekl, že prvňáky neberou.
"Jseš moc malej", řekl mi. Na Pavla si
netroufl, protože tu měl bráchu. Jenže já se nedal.
"Kdo je u tebe malej", řekl jsem mu a už
ležel na zemi.
Byl z toho překvapený. Do rvačky se mu nechtělo,
ale Michal, který měl rád rvačky, ho hecoval, že si to
přece nenechá líbit. Tak jsme se poprali. Položil jsem ho na
lopatky a tím to skončilo. Viktor řekl, že mě teda bere.
V partě se mi moc líbilo, i když jsme se většinou
nudili. Bylo nás tu asi dvanáct. Michal mě naučil kouřit.
Zalíbilo se mu, jak sjem se pustil do Lukáše, přesto, že je
starší. Udivili ho, že jsem se postavil i jeho spolužákovi
Vojtovi, když si na mě chtěl dovolovat. Vojta ale nebyl srab a
nechal toho a nepopral se se mnou.
V partě panoval přesný řád. Neomezeným velitelem
byl Viktor. Jeho zástupcem byl Matěj, který je o rok mladší
než Viktor. Ten jediný měl u Viktora dost výhod. Všichni
ostatní museli poslouchat. Nejvíc tu bylo čtvrťáků a
třeťáků. Záleželo na tom, jak se uměl kdo prát ale i na
tom, jak byl kdo odvážný. Základní zkouškou odvahy bylo
sebrat v samoobsluze krabičku cigaret. To se mi povedlo bez
větších problémů. Vzal jsem rovnou dvě. K tomu jsem
přibral ještě čokoládu a žvejkačky. Za to jsem si
vysloužil pochvalu.
Dál jsme se bavili tím, že jsme uvázali peněženku
na silon a položili ji na chodník. Sami jsme se schovali do
křoví. Když se pro ni někdo sehnul, tak jsme ucukli.
Peněženka byla plná papírků, aby vypadala, že je v ní
hodně peněz. Jeden asi čtvrnáctiletý kluk nám ji
přišlápnul a sebral. To neměl dělat, sepypali jsme se na
něj všichni a ještě rád ji nakonec vrátil. Přivlekli jsme
ho k zábradlí, kde jsme ho přidrželi. Protože bylo po
Velikonocích, měli jsme ještě čerstvé pomlázky, tak jednou
z nich dostal pěkně na zadek. Sice nebrečel, ale měl toho
dost.
Asi za dva dny jsem toho kluka potkal na ulici. Šel ke
mě a chtěl mě zmlátit. Řekl jsme mu, ať mě nechá, že
jsem mu nic neudělal. Řekl mi, abych nekecal a dal mi malou
facku. Hned jsem mu ji vrátil a dal jsem se na útěk. Dohnal
mě a povalil mě do trávy. Moc jsem proti němu šancí neměl.
Položil mě na lopatky.
"Teď se bojíš co? V té tvojí partě sis
troufal", řekl mi.
"Nebojím se", řekl jsem mu.
"Deset na jednoho, není to srabárna?"
"Já to nevymyslel. A neměl jsi nám brát tu
peněženku", hájil jsem se.
"Nevymyslel jsi to, ale souhlasil jsi s
tím", dorážel dál.
"No a co", odsekl jsem. "Ty si teď
troufáš na mě, přesto, že jseš starší. To je taky
srabárna".
"Nic ti nedělám", řekl.
"Dal jsi mi facku."
"Ty jsi mi dal ran víc, tak neskuhrej. A tu facku
jsi mi vrátil:"
"Pusť mě."
"Proč? Kolik jsi mi dal ran?"
"Nevím."
"Kecáš."
"Tak vidíš, že mě chceš mlátit."
"Jseš srab", řekl a pustil mě.
"Nejsem."
"Ale seš", řekl a šel pryč.
Tak jsem si ho nevšímal. Další dny mě Matěj
naučil vybírat telefonní budky. Pak jsem zase něco sebral v
samoobsluze a velcí kluci mě už docela uznávali. Uspořádali
jsme zápasy a v nich jsem přepral i Petra a ješět tři
další třeťáky. Na čtvrťáky jsem nestačil, ale dvěma
jsem se ubránil.
Občas jsme hráli i fotbal. Ten mi taky celkem šel.
Jednou jsme hráli i pinkponk. Ten jsem tenkrát ještě moc
neuměl. Čtvrťáci si koupili spreje a posprejovali zeď na
nedalekém sídlišti. Pavel, Lukáš a já jsme čmárali po
zdech křídami. Byl z toho průšvih. Vyšetřovalo se to ve
škole. Na nic se ale nepřišlo. Pak ale nějaký chlap nachytal
Michala přímo při akci. Sebral mu sprej a ještě mu dal pár
na zadek řemenem. Pak ho pustil. Mě málem taky chytli, když
jsme čmáral po zdi křídami. Nakonec ale radši chytali Vojtu,
který měl sprej a mě nechali utéct. Vojtu odvedli na policii
a dostal dvojku z chování. To Michal měl větší štěstí.
Matěj přišel s novým nápadem. Našli jsme
odstavený vrak auta a Matěj s Viktorem ho dokázali otevřít.
Matěj mě to naučil. Normálně vyháčkoval boční sklo. Pak
už šly otevřít i dveře. Vyzkopušel jsem si to na
parkovišti na jednom autě. Povedlo se to. Petr chtěl sebrat
kazeťák, který tu byl. Já o něj ale neměl zájem. Nechtěl
jsem nic brát. Doma mám lepší kazeťák a tak jsme šli
pryč. Měli jsme štěstí, protože za malou chvíli se vrátil
majitel. Bylo to dobře, že přišel, protože jinak by mu mohl
otevřené auto někdo vykrást.
Když jsem nesl něco do sborovny, tak se mi podařilo
sebrat deset čistých, ale orazítkovaných žákovských
knížek. Tím moje cena v partě stoupla. Pět jsme si nechal a
zbytek jsem rozdal. Hned jsem si jednu založil. Vystačily mi
až do 4. třídy, kdy jsem je přestal používat. Bylo to
dobré, protože jsem si tím ušetřil dost výprasků.
Ve třetí třídě jsme dostali nového třídního.
Ze začátku jsem ho provokoval, ale pak jsem se s ním
skamarádil. Nepíše poznámky a všechno si vyřídí přímo
na místě, což je mnohem lepší. Nejvíc mě provokovalo,
když na mě některé učitelky ječely a nebo, když mi učitel
na otázlu, proč něco nesmím dělat, odpověděl proto. Od
táty nejsem totiž na zákazy zvyklý. Když něco nemám
dělat, tak mi táta vysvětlí, proč to nemám dělat. Já to
pak nedělám proto, že vím, proč to nemám dělat a ne proto,
že by mi to někdo zakázal.
V třetí třídě jsme si v rámci velké party
udělali menší partu. V té velké nás už bylo asi dvacet a
to už nebylo ono. Navíc jsem musel poslouchat Viktora a
Lukáše, i když před prázdninama jsem už dostal poradní
hlas. Ten byl za půl hlasu. Plný hlas měli Viktor, Matěj a
Radek. Ten chodil v té době taky do sedmé třídy jako Matěj.
Poradní hlas jsme měli čtyři - šesťáci Michal, Vojta a
Filip a já jako jedniný třeťák.
V naší partě byl Honza, s kterým sedím v lavici, a
ještě spolužák Mirek. Potom ještě Kuba a Michal, který je
o rok starší než já. Ten chodil v té době už do 5.
třídy. Ještě tam byl Pepa, který třikrát propadl. S tím
jsem ale nakonec přestal kamarádit, protože se na mě začal
frajeřit. A hlavně si vydělával peníze podivným způsobem.
Chodil k nějaké starší paní, kde se za peníze svlékal.
Prvně jsem tam byl s ním a pak jsme utekli. On chtěl, abych
tam s ním šel znova a když jsem nechtěl, tak mi začal
nadávat, že jsem srab. Když jsem mu řekl, že je sám srab,
tak mi dal facku a poparali jsme se. Přepral mě, tak jsem s
ním přestal kamarádit.
Na začátku čtvrté třídy jsem měl doma internet,
tak jsme se dívali s naší partou i tam. Nic moc zajímavého
jsme tam ale nenacházeli. Krátce před koncem školního roku
jsme si udělali výlet, na který jsme jeli sami. Rodičům jsme
nalhali, že jedem s oddílem. Výlet jsem popsal v samostatné
povídce. Pak jsem našel na internetu román Mstitelé. Je na
adrese http://mstitele.zde.cz
. V hlavním hrdinovi jsem se dost poznával. Později jsem i
zjistil, že se jmenuje stejně jako já. Když si založil klub,
tak mě napadlo, že klub je lepší než parta. Naučil jsem se
tam i nějaké hry. Odkaz jsem našel na stránkách Sdružení
klubů správných kamarádů ČR, které má adresu www.skskcr.adam.cz . Tak
jsem jim poslal e-mail a oni mi odpověděli. Šel jsem se
podívat na schůzku Mstitelů a moc se mi líbila.
Hned po prázdninách jsme začali uvažovat o tom, že
by jsme naši malou partu změnili na klub. Martin z Mstitelů se
mi líbil, že mi byl povahově podobný a dělal i stejné
lotroviny jako já. Postupně je ale přestával dělat a já
zjišťoval, že mě taky vlastně nijak moc nebaví je dělat.
Nakonec me i mrzelo, že jsem toho dost ukradl v samoobsluze.
Jenže, kdybych se šel přiznat, tak bych z toho měl průšvih.
Tak jsem to udělal jinak. Odhadl jsem, že jsem tam toho vzal
asi tak za dvě stě korun. Když jsem teda nakupoval, tak jsem
řekl pokladní, že mě minule jedna pokladní, která tu dnes
není, vrátila o dvě stě korun víc. A tak jsem tam těch dvě
stě korun vrátil.
V Mstitelích se mi líbilo, jak si Martin rozumí s
tátou. Dal jsem to tátovi přečíst a řekl jsem, že si s
ním chci taky takhle rozumět a že ode dneška mu přestanu
lhát. Táta na to řekl, že mi teda ode dneška bude věřit,
stejně jako v Mstitelích táta Martinovi. Při tom jsem se
tátovi přiznal k té falešné žákovské knížce a odevzdal
jsem mu ji. Rovnou jsem mu odevzdal i ještě jednu čistou,
která mi zbyla z těch pěti. Když už jsem byl v tom
přiznávání, tak jsem se přiznal ke všemu - ke krádežím v
samoobsluze i k tomu vyháčkovanému autu. Táta byl rád, že
jsem z toho auta aspoň nic nevzal a že jsem ty peníze do
samoobsluhy vrátil. Čekal jsem za to vše pořádný výprask,
ale ten se nekonal. Táta mi řekl, že mu nezbývá, než mi to
prominout, protože výprask, který bych si za to všechno
zasloužil, by byl tak velký, že by mi ho stejně nemohl dát.
Tak jsem dostal amnestii. Ostatně jsem se k tomu sám přiznal a
nic podobného už nikdy dělat nebudu. I kouřit jsem přestal.
Založili jsme si s klukama klub, ale o tom napíšu zase až
někdy jindy. V něm se už rozhodně nenudíme.