Martin Fencl
Vítám na svých osobních stránkách všechny dobré kamarády a těším se, že mi někdo napíšete. Mám partu dobrých kamarádů, z které se stal na přelomu milénia klub. Získal jsem spoustu nových kamarádů ze Sdružení klubů správných kamarádů ČR.
Narodil jsem se 12. 12. 1987 v Praze.
e-mail: martas@ekamarad.cz
Zájmy: Mezi moje zájmy patří minibajk, kolo,
rád hraju stolní tenis a hrozně rád surfuju 
na internetu. Rád jezdím i do přírody tábořit s
partou dobrých kamarádů, rád taky sportuju. Rád píšu i povídky a
reportáže.
Rád si dopisuju pomocí emailů. Animace na této stránce mi
poslal kamarád Hipiesák.
Oblíbené hry: Baví mě všechny úpolové hry, např. Angličani proti Skotům, ale i postřehové a drsnější hry a zejména superhry. Rád si ale zahraju i hry na myšlení, jako např. Matematiko, Šach inteligence a jiné.
Doma: Doma jsme plně spokojený. Velmi dobře si rozumím s tátou, který si se mnou dost často hraje. S mámou si taky rozumím. Rodiče mi nechávají hodně volnosti, takže jsem myslím dost samostatný. Bydlíme v dvojgeneračním rodinném domku. První patro bude pro mě a tak jsem si ho už zabydlel. Takže můj dětský pokoj není pokoj ale byt s úplně vším (prostě 4 + 1). Na rodičích si hlavně cením to, že mě netrestají zákazy, takže nedostávám domácí vězení ani mi za průšvihy nezakazují televizi či počítač nebo kolo či něco jiného.
Škola: Ve škole jsem spokojený. V páté
třídě jsem měl v pololetí i na konci roku samé jedničky. 
Rozhodně
ale nejsem šprt, protože se skoro vůbec neučím. Poctivě si
ale píšu domácí úkoly a ve škole dávám pozor. Nejradši
mám matematiku, ale rád mám i Český jazyk. Rád píšu,
takže mám z češtiny nejradši sloh.
Máme vynikajícího třídního. Když jsem se dozvěděl, že
od příštího roku přechází na 2. stupeň a tedy bude mít i
nadále naší třídu, tak jsem vymluvil tátovi, aby měl
dával na osmileté gymnázium. Stejně se tam probírá to samé
co na základní škole.
Budoucnost: Chtěl bych jednou být učitelem. Pokud se mi to podaří, budu se snažit být tak dobrým učitelem, jako je náš třídní učitel. Bavilo by mě být i novinářem. Zatím to vypadá, že budu asi spíš novinářem, ale zatím nevím.
Kamarádi: Mým nejlepším kamarádem je Honza
Kopáček. Pak
se hodně kamarádím s klukama z našeho klubu Jakubem, Pavlem a
Michalem. Mým dobrým kamarádem je i David
Lorenc, Zorro, Pepíno a Pavel
Morávek. Mám
ale i dospělé kamarády - Mlsouna, Lukáše Jeřábka a Mílu
Fučka, který mi vytváří dle mého přání tyto stránky .
Míla mě navíc ovlivnil svým románem Mstitelé. Mým velmi dobrým kamarádem přes
internet je Vojta Benedikt, který umí dělat moc pěkné stránky
na internetu.
Klub: Za klub vděčím hlavně Zorrovi a Mlsounovi, ale i Mílovi, který vlastně Sdružení klubů správných Kamarádů ČR založil. Hrajeme tam zajímavé hry, účastníme se co nejvíce střediskových akcí.
Oblečení: Mezi moje nejoblíbenější oblečení
patří džíny a to z pravé modré džínoviny. V nich chodím
skoro pořád (samozřejmě ne v jedněch). V létě chodím v
krátkých džínových kalhotách, když je chladno tak v
dlouhých. Košile nosím prakticky skoro pořád jenom
džínové. Když je teplo tak nosím i trička. K džínám
samozřejmě nosím džínové bundy.
Džíny mám pro různé příležitosti od nových a
zachovalých do školy, po odrbané ven. Na spaní nosím džíny
upravené v pase do gumy, aby mě neškrtily. V současné době
se pracuje na sportovních džínách, které mi dovolí
učitelé nosit na tělocvik místo tepláků. Taky budou v pase
do gumy a budou volné stejně jako tepláky.
Džíny se mi líbí nejenom pro svůj střih, ale i pro to, že
mají hodně kapes. Mám totiž velkou koženou peněženku, v
které mám poměrně hodně drobných, kterou nosím skoro
pořád v pravé zadní kapes džín. V levé zadní kapse zase
nosím organizér, který je v koženém pouzdru velikosti A6. V
organozéru mám kalkulačku a spoustu záznamů o našem klubu
Ochránci.
Oblíbená barva: Jednoznačně modrá a to světlá i tmavá. Pak mám ještě rád i zelenou, zejména na tričkách.
Vlasy: Vlasy mám tmavé, trochu delší.
Postava: Jsem štíhlý a měřím 158 cm.
A n k e t a
1.
Řešení konfliktů s klukama, holkama, dospělýma.
S klukama
i holkama vycházím dobře. Když se na mě někdo z velkých
kluků frajeří, tak 
se ho nebojím. Peru se i se
silnějšíma a oni mi dají příště pokoj, protože i když
mě přeperou, tak zjistí, že se snadno nedám. Umím i
sebeobranu pro případ, kdybych byl v opravdovém nebezpečí.
Tu ale při rvačkách nepoužívám, leda kdyby mi někdo chtěl
opravdu ublížit.
S dospělýma vycházím dobře. Dřív jsem drobné konflikty
měl, zejména ve škole, ale to se už uklidnilo.
2.
Kouření a pití
S obojím
zkušenosti mám, s kouřením víc. Kouřil jsme od 10 let až
do začátku školního roku 1999/2000. Pil jsme
příležitostně na několika malých mejdanech, většinou
pivo, ale taky víno. Tvrdý alkohol jsme nepil nikdy, protože
mi nechutnal. Od založení klubu jsem s pitím i kouřením
definitvně přestal.
3. Rodiče - trest -
strach - lhaní - ...
S
rodičema si rozumím. Jako menší jsem byl sice dost bit, ale
poměrně málo, spíš symbolicky, takže jsem se výprasku od
táty nikdy nebál. Měl jsem období, kdy jsme malé výprasky
dostával i dva do měsíce. někdy i víc, větší potom tak
čtyři do roka a velké jsem měl vždycky jenom slíbené, ale
nikdy na ně nedošlo.
Osobně si myslím, že je lepší dostat pár na zadek a být s
rodiči zase kamarád, než nějaký zákaz, který trvá třeba
i týden.
Rodiče mi důvěřují a tak jim nelžu. Nemám k tomu důvod,
protože se jich nemusím za žádných okolností bát. Vím,
že i když mě potrestají, že to bude pro mě přijatelné.
4. Co mi vadí na
dospělých
Na mých
rodičích a našem třídním nic. Na
rodičích mých kamarádů ale například to, že jim dávají
různé zákazy, které by jim dávat neměli. Moji rodiče jsou
třeba rádi, že mám klub, protože mě změnil k lepšímu a
proto mě v jeho činnosti podporují a jsou rádi, že se
účastním s klubem akcí. Někteří rodiče ale dětem
klubové akce za trest zakazují. A to není správné, jim
třeba taky nikdo nezakáže jít na schůzi nebo na fotbal nebo
se dívat na televizi na seriál, který sledují na
pokračování. Nedovedu si představit, že bych měl s někým
smluveno, že mu odpovím po internetu a nemohl bych mu
odpovědět proto, že by mi rodiče zakázali třeba na týden
počítač. Rodiče si neuvědomují, že i my děti máme
určité povinnosti vzájemně k sobě a v jejich plnění by
nám neměli bránit.
Já jsem svým rodičům hodně vděčný za volnost, kterou mi
nechávají. Díky ní dokážu být dost samostatný. Když
třeba nechci s rodičema na chatu, tak mě klidně nechají
přes víkend doma samotného. Vědí, že se o sebe umím
postarat, že si umím uvařit i jednoduché jídlo (umím jich
celkem 6). Tím, že mi nechali jako pokojík můj budoucí byt,
jsem taky samostatnější. Samozřejmě si v něm všechno
uklízím sám. Tím, že mi nemluví do mého oblékání, si
svoje šaty obhospodařuju taky sám a něco si i umím vyprat a
něco i vyžehlit (zatím neumím moc žehlit košile, ale třeba
trička a džíny zvládnu v pohodě). Jejich důvěra mě zase
zavazuje, že je nepodvádím, aspoň ne v zásadních věcech.
5. Nejlepší zážitek
Dobrých
zážitků mám hodně, těžko některý z nich vybrat. Myslím
si, že mám šťastné dětství.
6. Nejhorší zážitek
Nejhorší
zážitek mám ze školy. Měli jsme jednoho staršího učitele.
Bylo to ve čtvrté třídě a on u nás suploval. Trochu jsme ho
provokovali a já to samozřejmě vedl. Dvě hodiny se 
s
námi rozčiloval, na třetí si přinesl ukazovátko. Mě bylo
hned jasné, že to není ani tak ukazovátko, jako rákoska a
tak jsem byl hodný. Jenže on si ho přinesl na mě a tak si mě
stejně zavolal k tabuli a dal mi s ním pořádný výprask.
Uznám, že za to, jak jsem ho provokoval, jsme si ho možná i
zasloužil a bral jsem to. Jenže to tím neskončilo a na konci
hodiny jsem dostal znovu a víc, přesto že jsem byl celou
hodinu naprosto v klidu. A to bylo dost sadistické. Trochu mě
to připomnělo učitele Málka z románu Mstitelé. Jenže moje
epizoda s tímto učitelem byla podstatně kratší. Měl jsem na
zadku pořádná jelita a brečel jsem. Náš třídní si toho
všiml a když se vše dozvěděl, šel se mnou k lékaři. Ten
učitel pak šel ze školy pryč, ředitelka ho za to vyhodila.
To totiž už nebyl trest, ale msta a učitel by se nikdy mstít
žákům neměl, obzvlášť ne takhle sadisticky.
| 30. 11. 2001 |