Jakub Jeřábek Jakub Jeřábek Jakub Jeřábek Jakub Jeřábek Jakub Jeřábek

Fakta a skutečnosti kolem Kubova úrazu

     V posledním čísle loňského ročníku byla reportáž, v které Kubův bratr Marek popsal havárii Vaška, při které utrpěl Kuba závažný úraz. Od té doby uplynuly čtyři měsíce a Kuba je už nejenom mimo nebezpečí, ale je i zdráv. Byl již propuštěn z nemocnice a v současné době je zase na rehabilitaci. Kolem těchto událostí se ale vyskytlo několik zajímavých lidí, které jsme navštívil a vyzpovídal. Protože někteří z nich nechtěli být jmenováni, rozhodl jsem se nejmenovat nikoho z dotázaných.
     Moje první cesta vedla za řidičem autobusu, který vyjel proti kamionu. Jeho osmatřicetiletý řidič mě přijakl a byl ochoten mi poskytnout rozhovor. Tak jsem se ptal.
     Písmák: Jsem z časopisu Kamarád, jehož šéfredaktorem je Kuba, který utrpěl těžké zranění při srážce s kamionem, který vyjel proti Vám. Jaké jsou Vaše dojmy z této události?
     Řidič:Mám-li být upřímný, tak dost kruté. V tu chvíli mi nebylo nejlépe. Vezl jsem plný autobus dětí z šestých tříd a protože mám jen o rok mladšího syna, nebylo mi lhostejné, jak dopadnou. Jel jsem po celkem klidném úseku silnice, když se proti mě v protisměru objevil kamion. V jeho směru byla souvislá řada vozidel, takže mi bylo jasné, že se nebude mět kam zařadit. V tu chvíli mi nebylo nejlépe a začal jsem brzdit a zkoumat pravou stranu vozovky, zda by nebylo možno se vyhnout srážce vyjetím ze silnice. Jenže silnice tu byla vyvýšená, takže vyjetí z ní, by znamenalo převrácení autobusu.
     Mírně se mi ulevilo, když se kamión začal řadit do svého pruhu. Bylo mi jasné, že tam způsobí havárii, ale jak se říká košile je bližší než kabát, mě v tu chvíli zajímala bezpečnost autobusu, který byl plně naložený dětmi. Kamion se dost nezohledně tlačil do svého směru a při tom snižoval rychlost. Před ním jel totiž tahač panelů, který způsobil, že kolona vozidel v prtisměru byla tak souvislá. Viděl jsem, jak kamion před sebou začíná rolovat doprovodný vůz, který jel za tahačem. Bylo mi jasné, že auto, které jede za doprovodným vozem a které drželo dost velký odstup, je asi tlačeno ven ze silnice.
     Písmák: A to bylo auto, v kterém jel Kuba?
     Řidič: Ano, to bylo auto, v kterém jel Kuba. Moje radost z toho, že mi sand kamion přece jen uhne, mě ale brzo přešla, když jsem viděl, že kamion za sebou má přívěs. Téměř jsem se nalepil na pravou krajnici, protože nezbylo než doufat, že i přívěs mi částečně uhne, abych projel. Slyšel jsem rány do pravého boku autobusu. To byly patníky, které byly naštěstí laminátové a tak se po nárazech autobusu lámaly a létaly do škarpy. Přívěs skutečně uhýbal, ale místa bylo na silnici po čertech málo. Pevně jsem držel volant a čekal, co se bude dít. Věděl jsem, že jestli přívěs bouchne do autobusu, tak nás vyhodí ze silnice a bude zle.
     První, co jsem slyšel, byla rána. Bylo to naštěstí jenom zpáteční zrcátko, které po srážcě s kamionem vlétlo ke mě do kabiny. Rozbilo sklo a naštěstí mě nezasáhlo. Pak jsem slyšel zvuk, jak se třel přívěs kamionu o autobus. Šťastně jsme se minuli a já zastavil. Klepaly se mi ruce i nohy. Byl jsem rád, že jsme to přežili. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatoval a byl schopen vylézt z autobusu. Levý bok autobusu byl prakticky bez barvy. Kamion se zastavil o tahač panelů. Doprovodné vozidlo slisoval asi na délku půl metru. Kousek za mnou jelo auto, jehož řidič poskytoval první pomoc Kubovi, který prolétl předním sklem auta a měl poraněnou hlavu. Ptal jsem se ho, jestli nepotřebuje pomoc. Řekl mi, že je to vpořádku, že si poradí, že je lékař. Vrátil jsem se tedy zpět do autobusu, abych uklidnil poněkud zpanikařené děti. Trvalo mi pak ješět asi půl hodiny, než jsem se uklidnil natolik, abych byl schopný pokračovat v jízdě.

     Poděkoval jsem řidičovi za rozhovor a moje další cesta vedla za zmíněným lékařem, který poskytl Kubovi pomoc. Je jím pětačtyřicetiletý lékař z Ústí nad LabemTen mi vyprávěl: " Jel jsem z chalupy od rodičů, na silnici byla dost fronta aut, ale jeli jsme plynule. Protisměr byl podezřele prázdný. Až později jsem zjistil, že to bylo zásluhou tahače panelů, který v protisměru auta držel za sebou, neboť v nepřehledném úseku ho nemohly předjíždět. Přede mnou jel autobus a jedno osobní auto. To začalo najednou prudce brzdit. Začal jsem brzdit taky. To už jsem viděl, jak autobus jede prakticky po krajnici a odletují od něj laminátové patníky. Z leva ho hobloval přívěs kamiönu, který bez ohledu na plnou čáru ve značně nepřehledném úseku silnice předjížděl. Natlačil se sice zpátky, takže se s autobusem nesrazil, ale způsobil havárii ve svém směru.
     Zastavil jsem a viděl jsem auto, které uzavřel mezi svůj kamion a přívěs. Mělo rozpáraný levý bok. Před ním ležel patnáctiletý chlapec s rozbitou hlavou. Byl v bezvědomí. Odhadl jsem, že jeho stav je nejvážnější a šel jsem mu poskytnout první pomoc. Během chvíle mi bylo jasné, že jde o zlomeninu spodiny lebeční s následným krvácením do mozku. Poskytl jsem nejnezbytnější první pomoc a vrátil se do auta pro radiotelefon a přivolal jsem vrtulník. Připravil jsem je na to, že poletí do Prahy Na Hololku, neboť nikde jinde by si s tímhle případem neporadili. Vrtulník přiletěl naštěstí brzy a jak jsem se dozvěděl později, na Homolku se dostali zavčas. Vím, že chlapec nakonec přece jen přišel k vědomí, ale měl namále."
     Řekl jsem tedy Kubově zachránci, co jsem věděl a byl rád, že to takhle dopadlo. Takže jsme si vlastně vyměnili informace. Moje další cesta vedla na Homolku za lékařem, který KUbu ošetřoval. Bylo sice složité se tam dostat, ale nakonec jsem vyhledal lékaře v soukromí a rád mi poskytl rozhovor.
     Lékař: Kubu přivezli akorát, když jsme měl službu. Mám přesně o den mladšího syna a taky se jmenuje Jakub. Připadlo mi to hrozné, že by se mu něco takového mohlo stát. Neměl jsem čas se zabývat tím, jak k tomu došlo, to jsem se dozvěděl až později. Měli jsme to nahlášeno dopředu, takže už byl připravený gamanůž a šli jsme rovnou operovat. Až teprve potom jsem si mohl od jeho mámy, která přiletěla vrtulníkem s ním, vyslechnout, jak k tomu došlo. Bylo mi jasné, že díky obrovské bezohlednosti řidiče teď budeme těžce bojovat o jeho život.
     Písmák: Jaký byl Kubův stav?
     Lékař: Kritický. Kubovým velkým štěstím bylo, že mu poskytl první pomoc erudovaný lékař, který poznal, o co jde a že vrtulník přiletěl zavčas. Trvat vše o půl hodiny déle, asi by Kuba nepřežil. Ostatně vždyť byl celých třináct dní v bezvědomí. Hned třetí den nám udělal starosti, když měl srdeční zástavu. Zvládli jsme to, ale to jsme netušili, že za necelých dvanáct hodin přijde nejtěžší krize. Přišla akorát v době, kdy jsem nastupoval do služby. Kuba už byl v klinické smrti a podle encefalografu už jeho mozek nevykazoval známky života. Mladší kolega to už vzdal. Nemohl jsem se smířit s tím, že by Kuba umřel. Zase jsem si vybavil svéjo Jakuba a s obrovskou umíněností jsem šel do toho, že ho musím oživit. Sanitka záchranky čekala n apřístroje, na kterých byl Kuba. To mě ale spíš naštvalo. Šlo o řidiče, který havaroval v silně podnapilém stavu. A ten by měl sebrat Kubovi šanci na život.
     Byla to opravdu umíněnost. Po pozdějším rozboru encefalografického záznamu jsme všichni dali zapravdu, že tomu mladému lékaři nelze nic vytknout. I samotný primář by to byl vzdal. Však já taky neměl dlouho úspěch, až jsem v zoufalství sáhl k přímé srdeční masáži a ta jakoby zázrakem zabrala. Stejně to musel být zázrak, Kubovi prostě bylo souzeno, aby žil.
     Písmák: A co potom, pak už to bylo vpořádku?
     Lékař: Zdaleka ne. Čekal nás ještě další záchvat, který byl také spojený s klinickou smrtí. Naštěstí jsme s ev té době střídali u Kuby s kolegyní anestezioložkou a byli jsme domluveni, že kdyby se cokoliv dělo, že se vzájemně zavoláme. Tenhle záchvat byl o něco lehčí a pak se začal Kubův stav stabilizovat.
     Písmák: Pak už ale přišel třináctý den a Kuba přišel k vědomí.
     Lékař: To jo, ale zdaleka ještě nebylo vyhráno. Službu měla zrovn akolegyně, když přiběhla vylekaná sestřička, že se něco děje. Kolegyně se lekla další krize a běžela ke Kubovi. Pohled na encefalograf ji ale uklidnil. Začal se hýbat a bylo jí jasné proč. Kuba přicházel k vědomí. Asi minutu se s ním bavila a pak mu řekla, ať spí. Byl zesláblý a hned taky usnul.
     Písmák: Kolik hodin denně Kuba spal?
     Lékař: Ze začátku přes dvacet. Pak trochu méně. Když odcházel z nemocnice, tak jsme byli na dvanácti hodinách. Jenže teď sice byl Kuba při vědomí, ale nastaly další komplikace. Vybavoval si, co se stalo, začal se ptát na Vaška, na mámu, na bratry a tak dále. Ze začátku to vypadalo dobře, Kuba se spokojil s informacemi, které jsme mu dali, hlavně s tím, že jeho máma je vpořádku. Pochopil i, že návštěvu je nutno odložit, až bude jeho satv lepší. Bylo velké riziko, že by ho návštěva mámy, po které se mu začalo navíc trochu stýskat, rzrušila na tolik, že by mu mohla prasknout některá z operovaných mozkových cév.
     Radoval jsem se ale předčasně. Kuba ležel a přemýšlel a nakonec nám přestal věřit, že jeho máma žije. Jeho opsychický stav se horšil. Neřekl sice nic, ale na encefalografu to bylo znát. Jeho stav šel rapidně dolů. Nezbylo, než zvolit menší zlo a povolit návštěvu mámy. Moje obavy se bohužel naplnily, ale já s nima počítal a měli jsme gamanůž v pohotovosti. Kubovi se skutečně během návštěvy obnovilo krvácení do mozku a musel jít na další operaci. Ta byla obtížnější, neboť prasklá cévka byla v dost špatném stavu.
     Od té chvíle se zdálo, že už snad problémy nebudou, ale byly. Kuba už byl po operaci páteře, která byla akutní a byla příčinou jeho druhé velké krize a následné klinické smrti. Hnuly se mu rozbité obratle při tom, jak jsme ho přísili z první klinické smrti. Teď se zase ozvalo poraněné rameno. Bylo štěstí, že Kuba vrazil do kamionu nejprve ramenem a pak teprve hlavou. Rána se tak zmírnila. Operace ramene byla původně odložena jako neaktuální , teď se v rameni ale objevil zánět a situace byla závažná. Kubovi hrozila amputace ruky. Kuby je levák a šlo o levou ruku. Dlouho jsme se radili, co je menší zlo. Zánět byl ale takového charakteru, že i amputace, by musela proběhnout velmi brzo, aby nebyl ohrožen Kubův život. Proto jsme se rozhodli, že riskneme operaci, protože to půjde o menší zákrok, který bude sice dřív, aůe amputace by nebyla zase o tolik později a byl by to zákrok podstatně větší. Důsledky amputace byly za těchto okolností poněkud vedlejší, i když pro Kubu by jistě nebyly bezvýznamné.
     Až teď tě můžu potěšit. Od této chvíle se nám začalo všechno dařit. Operace se podařila a proběhla bez jediné komplikace. Došlo na zatěžkávací zkoušku, kdy jsme Kubovi povolili návštěvu mámy, která dopadla dobře. Kuba měl obrovskou chuť žít a byl po zkušenostech z první návštěvy opravdu rozumný. Za tu první komplikaci se mi dokonce omluvil. Ale nebylo se za co omlouvat. Jeho požadavek vidět mámu, byl naprosto logický a spíš jsem se divil, že se objevil až později.
     Písmák: Takže pak už nebyly žádné komplikace. A jak vypadá nyní Kubova budoucnost, nebude mít nějaké následky?
     Lékař: No drobné komplikace byly, třeba konflikt zdravotní sestry, která podlehla své náladě a nezachova se vůči Kubovi zrovna pěkně, čímž mu dost zdravotně uškodila. Naštěstí v té době byl už Kuba dost silný na to, aby to překonal. No a co se týká následků, Kuba bude muset být dlouho opatrný. Co se týká mozkových následků, tak ty neočekávám. Kuba bude nějaký čas přecitlivělý, bude se muset vyvarovávat stresových situací. Na nějaký čas se bude muset obejít bez řidičského průkazu. Jak je mi známo, má řidičské oprávnění na malý motocykl. Co se týká krčních obratlů, tak naštěstí první dva nebyly poškozeny, odnesly to až třetí, čtvrtý a pátý a ty jsou fixovány zlatým svorníkem.
     Velikým problémem bude ze začátku rameno. V únoru půjde Kuba na rehabilitaci. Bude muset být opatrný do doby, než se mu zpevní lůžko kloubu. Samotná operace se zdařila, ale Kubovi se nebude smět kroutit ruka, aby mu kloub z lůžka nevyběhl. Neměl by levou ruku zatěžovat ani se s ní držet v dopravních prostředcích. Těmi by měl jezdit co nejméně a pokud, tak sedět, proto také dostane dočasně průkazku ZTP.

     Poděkoval jsem za rozhovor a snažil jsem se dál navštívit řidiče kamionu. Je to Srb. Je ve vazbě a tak mě za ním nepustili, prý bych se s ním stejně nedorozuměl. Ani vyšetřovatel případu nebyl moc ochotný povídat. Nakonec mi aspoň řekl obecná fakta, že řidič měl v krvi kolem půl promile alkoholu. Nehodu způsobil jednoznačně on, neboť přejel přes plnou čáru do protisměru a pak vytlačil auto, které řídil Vašek, ze silnice. Víc jsme se nedozvěděl. Zkusil jsem ještě navštívit řidiče tahače panelů. Po delší námaze jsem na něj našel spojení. Vyprávěl toto: " Jel jsem, aniž bych si něčeho všimnul. Pak jsem ucítil slabý náraz. Pohledem do zrcátka jsem zjistil, že do mě naboural kamión. Zastavil jsem. Když jsem došel dozadu, viděl jsem, co se satlo. Doprovodné vozidlo, které jelo vzadu za mnou, bylo zcela demolováno. Vzadu havarovaly dvě auta, jedno těžce a jedno lehce. Slyšel jsem, jak někdo říká, že bylo štěstí, že jsem tu jel. Přede mnou totiž jela cisterna Benziny. Kdyby se nebyl o mě zastavil a naboural tu cisternu, tak by to bylo o něčem jiném."
     Takže vidíte, sice jsme se dost naběhal, ale myslím, že jsem se toho o okolnostech kolem Kuby dozvěděl ještě dost. Chtěl jsem ještě navštívit doktorku, která nám pozdě vyhlásila karanténu a tím mohla ohrozit Kubu. Odmítla se se mnou bavit. Asi věděla proč. Těžko by něco řekla na svoji obhajobu. Kdyby byl Kuba nakažený úplavicí a ještě tou neurčenou africkou chorobou, těžko by ve stavu, kdy byl zeslabený, mohl této nemoci vzdorovat. A tak závěrem pár aktuálních slov. Karanténa nám do konce ledna skončila a Kuba se dostal domů. Teď je od února zase na rehabilitaci, kde bude asi 2 až 3 týdny. Už se na něj těšíme, až se vrátí domů.

     Zpráva po uzávěrce: Rozhovor s balkánským řidičem kamiónu už Písmák neudělá, protože ten, když se dozvěděl, jaké obvinění je proti němu vzneseno, co všechno má na svědomí a jaký mu za to hrozí trest, tak se ve vazební cele oběsil.

Převzato z časopisu Kamarád číslo 2, ročník 2.                        Zpět na Kubovu stránku